VLADIVOJNA LA CHIA TRIO

Vladivojna La Chia

je česká skladatelka, zpěvačka, textařka a výtvarnice.

Její cesta k hudbě byla velmi dobrodružná.

S hudbou jakožto samouk začala poměrně brzy, když v devíti letech založila se svým kamarádem Adamem Popelkou kapelu. Adam skládal na klávesy a malá Vladivojna zpívala a psala texty. O tři roky později působila v dětském sboru Vagínka Studénka punkové skupiny Buřinky II.

Ve 14ti letech už začala zpívat jako sólová zpěvačka v ostravských punkových kapelách jako První v předu (později Dva bez prvního). Většina koncertů byly z její strany čisté improvizace. S punkáčema vystupovala po sklepech, hospodách, bytech... (První vystoupení proběhlo v legendární ostravské hospodě U krokodýlího ocasu, během kterého se Vladivojna teprve seznámila s repertoárem kapely.

V roce 2000 začala jako 16ti letá zpívat v dívčí big pussy beatové skupině Kočičíčíči, se kterou vydala EP Ruská zima, jehož jedinečný master omylem prodala po koncertě v Brněnském Livingstone, aby měla na pivo a panáka.

V roce 2002 poznala tři výjimečné muzikanty a spolu založili psychedelic rockovou kapelu Banana. Vydali 3 úspěšná a kritikou oceňovaná alba (Banana 2003, Trip 2004 a Jungle 2006). Banana byla nominovaná na objev roku stanicí Óčko. Píseň La Rezistence se 3 týdny držela na 1. místě vyhlášené alternativní hitparády rádia Krakow, které poslouchá okolo miliónu lidí denně. Banana si zahrála před Marylin Mansonem, Scorpions, nebo Richardem Müllerem. Také jela turné s finskou skupinou Waltari.

V té době v jednom baru Vladivojna potkala Laca Decziho, který jí pozval jako speciálního hosta své šňůry po Česku a Slovensku. Vystoupení s Vladivojnou mělo velký ohlas pro svou živelnost. Vladivojna improvizovala vždy v předposlední písni, takže se píseň někdy protáhla i na 20 minut.

V roce 2009 vydala Vladivojna své první sólové album, které skládala ještě za dob hraní s Bananou, ale vydat se ho rozhodla až po rozpadu skupiny.

Začala se hojně věnovat intimním poetickým textům a její hudba nabrala křehký a komorní směr. Album Tajemství Lotopu, kterému dominuje violoncello, akustické kytary a jemná elektronika se stalo Top albem měsíce v největším a kultovním berlínském obchodě s hubou Dussman. Získalo také alternativní cenu Tais Awards za album a píseň roku. Hostuje na něm i indický kytarista Amit Chatterjee (Joe Zawinul Syndicate, Santana), se kterým Vladivojna během jeho měsíčního pobytu v Ostravě skládala hudbu pro společný projekt Cesarion, který se bohužel nikdy nedokončil.

V roce 2011 Vladivojnu oslovil režisér Jan Hřebejk k jehož filmu Nevinnost složila hudbu, za kterou byla nominovaná na Českého lva a Ceny české filmové kritiky. K filmu vyšel i stejnojmenný soundtrack. Na konci roku 2011 vydala své druhé sólové album Bohémy, ke kterému napsala a ilustrovala fantaskní knížku Vladibajky, ze které dodnes čte na svých sólo recitálech.

Třetí album Šraf složila a nahrála v roce 2013. Jako host se na něm objevil sanfranciský saxofonista Joe Cohen, kterého Vladivojna poznala při svých cestách po Californii. Album Šraf se nese v tanečním duchu a oproti předešlé Vladivojnině tvorbě bylo postaveno na výraznějších beatech a progresivnější elektronice.

V roce 2013 také složila hudbu ke třem divadelním představením Divadla Rokoko (Molly Sweeney, A voda stoupá a Burundanga). Na konci roku vyšlo kompilační album s touto hudbou Musica Scenica vol.1, ke kterému Vladivojna ručně malovala cover alba stříbrným fixem na černý karton, samotné CD mělo vinylový design.

V roce 2014 vydala Vladivojna své čtvrté sólové album Tajemství (s)prostěradel, které takřka celé nahrávala na jednom opuštěném statku na Vysočině. Ke každému CD ručně namalovala obal akvarelem (stále maluje). Vznikla tak nesmírně pestrá směs originálních kreseb. Rok 2014 byl pro Vladivojnu příjemný také po stránce filmové a divadelní hudby. Složila hudbu pro seriál (HBO) Až po uši, který se stal nejúspěšnějším seriálem v historii česko-slovenské stanice HBO. Seriál režíroval Jan Hřebejk a Vladivojna vydala soundtrack v digitální podobě. V témže roce složila hudbu pro dokument České televize Escape to Maledivy, který natočil filmař podmořského světa Libor Špaček v produkci Escape to nature, která má za své filmy přes 40 světových ocenění. Také složila hudbu pro polský dokument Dunajec a pro divadelní představení Natálie Kocábové WTF v hlavní roli s Terezou Brodskou.

Rok 2015 je neméně nabitý. Vladivojna založila novou metalovou kapelu Vladivojsko, se kterou v říjnu vydala debutové album Hořící hlavy. V současné době komponuje hudbu pro film režisérky Marty Novákové 8 Hlav šílenství, které vypráví příběh ruské básnířky Anny Barkovové (v hlavní roli Aneta Langerová).

Vladivojna vystudovala volnou a užitou grafiku na SUŠ Ostrava a diplomovala v intermediálním ateliéru doc. Petra Lysáčka na Ostravské Univerzitě. Celý život se ale věnuje spíš malbě, kresbě, ilustraci a komiksu. Má za sebou řadu samostatných výstav.

Terezie Kovalová

je jednou z nejvýraznějších a nejžádanějších českých hudebnic. Z pódia si občas odskočí i k modelingu. Základem úspěchu je podle ní vlastní odhodlání a určitá dávka sebevědomí: „Je třeba věřit v to, co děláš, jinak se můžeš stavět na hlavu a nepůjde to.“

Terezie se narodila do hudebně a umělecky založené ostravské rodiny, její dědeček Radim Koval se dokonce podílel na založení Divadlo Petra Bezruče. A tak i ona začala hrát na klavír už ve svých pěti letech. Dlouho u něj ovšem nezůstala, protože je levák přeučený na praváka a nebylo pro ni snadné ovládnout prstoklady, které se jí pletly. V osmi letech se dostala k violoncellu. I s ním zpočátku hodně bojovala, ale když vyhrála svou první soutěž, nastal zlom, díky kterému se stal tento hudební nástroj nezbytnou součástí jejího života.

Hodiny za violoncellem pro ni neznamenaly pouze zasloužená umístění v soutěžích. Od jedenácti let hrála v orchestru a ve třinácti se jí podařilo něco, o čem její vrstevníci mohli jen snít - jako sólistka odehrála koncert s Janáčkovou filharmonií. „Můj největší strach překvapivě v tu chvíli nebyl ani o tom, abych všechno dobře zahrála, ale abych nezakopla ve svých krásných dlouhých šatech o svůj praktikábl a abych nezapomněla, komu se nejprve podává ruka, jestli prvnímu houslistovi, nebo dirigentovi,“ popisuje své tehdejší pocity pro TST. „Najednou za sebou cítíte sílu 120 lidí, ne jen jednoho klavíristy, který vás doprovází. Rozhodně to byl jeden z nejlepších zážitků v mém životě, který jsem si nesmírně ráda zopakovala o pár let později jako zpěvačka.“

Talent ji přivedl na ostravskou konzervatoř, odkud se následně vydala na konzervatoř do Prahy. K violoncellu si přidala ještě hudební management na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění. Působila také jako elév v Českém rozhlase a s kamarády vysílala dva roky na rádiu Helax.

Značka Terezie Kovalová

Jakmile některý z českých muzikantů napříč žánry potřebuje cello, ozve se většinou právě Terezii. Mezi desítky hudebníků, se kterými si doposud zahrála nebo zazpívala, patří mimo jiné skupiny Republic of Two, High Five, Lenka Dusilová, Jarek Nohavica, James Cook, Vladivojna La Chia nebo dvojice Paulie Garand a Kenny Rough. K jejím dlouhodobějším hudebním partnerům patří v současnosti Boris Carloff nebo Adam Vopička, s nímž v roce 2012 založila duo Calm Season. Dvojice se dohodla, že nebude propadat stresu a tlaku, se kterými kapely často bojují. „Řekli jsme si, že nebudeme na nic tlačit a budeme všechno dělat, když na to bude správný čas. Když jsme měli chuť věnovat se Calm Season víc, tak jsme se věnovali, teď toho máme víc jinde, tak máme větší pohodičku,“ vysvětluje Terezie TST.

Velkou výhodou je pro Terezii její nadprůměrný talent a cit pro improvizaci, což u muzikantů rozhodně není samozřejmostí. Jedním z určujících faktorů, proč se jí dostává tolika nabídek ke spolupráci, je podle Terezie určitě i menší počet cellistů než například klavíristů. Přiznává ale, že svou roli může hrát samozřejmě také vzhled. „Pak je tady fakt, že jsem holka. Posluchači vždycky ocení, když za cellem sedí ženská,“ dodává. Žádný návod, jak dosáhnout v hudebním světě úspěchu, ale nemá. „Pro mě je to prostě o tom, že dělám, co mě baví a nějak zásadně to nehrotím, vlastně ani nic nevyhledávám. Příležitosti ke mně chodí samy. Je třeba věřit v to, co děláš, jinak se můžeš stavět na hlavu a nepůjde to.“

Podle Adama Vopičky má oproti jiným cellistkám navíc ještě jednu výhodu – osobnost. Terezie má také odvahu pouštět se do zcela odlišných projektů než jiní cellisté, příkladem může být videoklip Kittchena k písni Sudety. Jak Vopička řekl serveru Musicweb, Terezie Kovalová není už jen Terezie z Ostravy, ale značka, co funguje.

Terezie se občas věnuje i filmové a divadelní hudbě, kromě toho třeba na módní přehlídce Ivany Follové „Ztraceno v překladu“ doprovázela mezzosopranistku Dagmar Peckovou nebo se na jaře 2015 stala tváří kampaně pro značku CHATTY. Objevila se i v šestém kalendáři sdružení Debra ČR pro rok 2016, které pomáhá lidem s nemocí motýlích křídel. Loni se stala součástí koncertního projektu Vivaldianno, kde vystupovala po boku Jaroslava a Julie Svěcených.

I přes všechny své zkušenosti zdůraznila v pořadu Filharmonici na ulici, že je pro ni stále důležité najít si i po tolika letech hraní čas ke cvičení a práci na hrací technice. Povolání muzikanta není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Hudebník dává lidem všechno, co za svůj život zatím stihl dokázat, a za úspěchem stojí především hodiny tvrdé práce. Její životní náplní číslo jedna je sice hudba, ale cokoli, co si k ní může přidat, vnímá jako pozitivní, a proto se nevěnuje pouze jí: „Jako správný workoholik jsem i já celá nesvá, když nemám dost práce, ačkoli občas ráda nedělám nic. Ale takové stavy mají jen velmi krátké trvání.“

Když o mně v bulváru píšou, že jsem jen modelka, vře ve mně krev

Možná i proto začala s modelingem. Dostala se k němu v relativně pozdním věku a vnímá ho spíše jako dobrou zábavu, kde stejně jako jinde může potkat skvělé lidi. Navíc se přece jen vidí spíš jako muzikantka: „Když o mně někde v bulváru píšou, že jsem jen modelka a nějak pozapomenou na fakt, že jsem muzikant, vře ve mně krev a nadávám jako špaček. Jsme hrdá na to, že můžu dělat to, co mě baví, a daří se mi tím živit. Když to potom někdo nevidí, dost mě to štve. Rozhodně se cítím víc jako hudebnice než jako modelka.“ Díky atraktivní vizáži a tváři známé z módních časopisů se jí však daří dokazovat, že vážná hudba neznamená jen „nudné šedivé filharmoniky“. Sice si není jistá tím, zda pověst vážné hudby zvládne změnit sama, ale přiznává, že už několik let pracuje na tom, aby tahle představa, kterou mají především mladí lidé, zmizela. Kromě hudby, modelingu a slabosti pro fantasy a počítačové hry ještě vyučuje hru na violoncello v Základní umělecké škole Charlotty Masarykové. Na otázku TST, zda má na její žáky vliv i to, že je na českém hudebním poli známou osobností a zda je to může motivovat, odpovídá, že doufá, že jim alespoň trochu inspirací je. A dodává: „Vždy je fajn kombinace vlastního odhodlání, rodičovské podpory a vnější inspirace, která pak může člověka nějakým způsobem vzdělat a připravit do života. Kdyby to viselo jen na mně, nebylo by to dobře.“

Ve své hudební nebo modelingové dráze má jasný cíl, kterého by chtěla dosáhnout: „Je to být šťastná – a ať už budu dělat cokoliv, bude to určitě super jízda.“

Aleš Bajger

je český hudebník, zpěvák, kytarista, skladatel, producent a podnikatel. Hrál především ve skupinách Progres 2 a Vigor, v současnosti se podílí na nahrávkách Vladivojny La Chii.

Na elektrickou kytaru začal hrát ve 13 letech. Hrál v různých amatérských skupinách na severní Moravě a vystudoval státní konzervatoř (obor operní zpěv) a lidovou konzervatoř (obor kytara a skladba). V letech 1979 a 1980 byl členem skupiny Bukanýři, se kterou nahrál jedno album. Následující dva roky hrál ve skupině Atény na kytaru a buzuki a produkoval její jediný singl „Řek Zorba“. V roce 1983 přišel do brněnské kapely Progres 2, kde se stal hlavním frontmanem v rockové opeře Mozek (1984). Podílel se i na dalším albu Progres 2, desce Změna!, po jejím vydání (1988) ale z kapely odešel, neboť Progres 2 se přetransformovali do skupiny Progres-Pokrok. V letech 1986 a 1987 založil novou skupinu Nota Bene se zpěvačkou Věrou Špinarovou, následně působil jako kapelník, kytarista a zpěvák ve skupině Tanja. V roce 1989 založil vlastní skupinu Vigor, která fungovala do roku 1991.

V 90. letech působil mimo Česko, nejprve hrál v klubech s Lady M, později se začal věnovat konstrukci vlastních kytarových systémů (nyní má vlastní obchod). V roce 2002 se vrátil do Ostravy a zahájil spolupráci se skupinou Banana a její zpěvačkou Vladivojnou La Chiou, jejichž alba produkoval a na nahrávkách se také jako hráč přímo podílel.

V říjnu 2008 hrál na dvou koncertech v Brně, které byly uspořádány při příležitosti 40. výročí založení skupiny The Progress Organization (po změně názvů Progres 2), hostoval i na 45. výročí v roce 2013.

V roce 2010 uvedl na trh vlastní řadu kytarových efektů a navázal tak na dřívější produkci přepínacích systémů pro kytary.