BEČVANSKÉ MALÍŘKY

Na počátku bylo slovo, tedy vlastně rozhovor následující po mé výstavě v Novém Jičíně, který byl otištěn v Hornobečvanském zpravodaji v květnu 2016. Poslední otázka zněla:

„Máte nějaké tajné přání, které byste přímo na Horní Bečvě chtěla realizovat?“ Odpověď: „Mám velmi dobrou zkušenost s prací se starší mládeží a dospělými.  I když zpočátku tvrdili, že neumějí malovat, vždy se mi nakonec podařilo přivést je k umění. Většinou pak byli sami překvapeni, co jim pod rukama vznikalo. Kdyby to bylo možné a podařilo se najít vhodný prostor, kde by se mohli scházet lidé v naprosto volném spolku, velmi ráda bych tuto činnost obnovila.

K mému překvapení byly brzy na místní knihovnu adresovány dotazy, kdy bude zahájen výtvarný kurz. To byla inspirující výzva, na kterou jsem ráda reagovala. Nesmím ovšem zapomenout na vstřícný postoj a finanční podporu hornobečvanského starosty pana Rudolfa Bernáta a pomoc pracovnic knihovny. Když naplnily poskytnutý prostor v místní knihovně malířské stojany, chyběli už jen malíři. Hned první lekce kresby, malby a grafiky, jež začaly v září, potvrdily, že na Bečvách a v okolí Rožnova žijí aktivní a tvořiví lidé.

Vznikla parta žen, mezi nimiž je věkový rozdíl až 50 let, ale dokáží spolu tvořit, navzájem se podporovat i naplnit ateliér smíchem. Jejich chuť projevovat se výtvarně dokazuje i to, že jde o třetí kolektivní výstavu, na které prezentují své práce. Potvrzuje se, že to, co v nich bylo dosud latentní, dostává vizuální podobu, jež udivuje autora díla i vnímavého diváka. Kromě relaxačního působení jde stále více o složitý proces tvorby, v němž si začínají věřit, ale současně pochybují o své cestě k sebevyjádření. Nalézají, avšak přitom dále hledají.

Přála bych si, aby „moje žačky“ ono hledání a nalézání neopustilo, aby zůstalo součástí jejich osobností, neboť v tom je podstata lidské existence a pocitu naplnění našich životů.“

Mgr. Jindřiška Růžičková